POETICKÉ A RODOPISNÉ STRÁNKY

Naši předkové bojující ve světové válce

V roce 2014 se hodně připomíná vznik nejkrutějšího válečného konfliktu, který postihl nejen naši zemi, ale celý svět. Bylo natočeno mnoho pořadů, dokumentů a filmů, pořádalo se mnoho výstav a spoustu jsem jich navštívil osobně v dobové uniformě vojáka z této války. Všechny tyto akce a zfilmované příběhy měly jeden jediný cíl, ukázat lidem jaká válka byla, jaké bylo utrpení našich dědů, pradědů a všech, kteří se této hrůzy zúčastnili. Od babičky Milady Randůškové jsem slýchával jak děda Antonín Randůšek, který narukoval v roce 1913 coby branec a v roce 1914 jako odvedenec do války vzpomínal vždy na tuto hrůzu se slzami v očích. Dnes se tomu nedivím, po všem co jsem měl možnost za rok 2014 vidět a slyšet si sám sebe nedovedu představit v zákopech oné hrůzné války. Stejně jako mnoho jiných i naši, tedy moji předkové bojovali v této válce a několik jich také na frontě zůstalo a už se domů nikdy nevrátili.

Praděda František Klapil a jeho bratr Antonín

Praděda František Klapil, narodil se 19.10.1881 v Halenkovicích jako třetí dítě Antonínu a Anně Klapilovým. Narukoval hned na začátku války k 3. pěšímu pluku do Kroměříže a krátce nato byl přeložen do K.u.K. Lokomotivfeldbahn Nr.1 (oddělení pracovníků polní dráhy, železniční vojsko) ke Krakowu. V březnu 1915 onemocněl tyfem a byl odvezen do Krakowa, kde byla Epidemiespital No.2, zde také 12.3.1915 zemřel. Pohřben byl na krakowském hřbitově Rakowice do hromadného hrobu (cmentarz wojenny Nr.388 v zóně 51, řada 1, číslo hrobu 78). Pátrání po našem pradědovi mi trvalo několik měsíců než se mi podařilo najít, kde je vlastně pohřben. Od doby kdy padl, nikdo z naší rodiny nevěděl kde je a ani nikdo na jeho hrobě nebyl. Františkovi bylo teprve 34 let, zanechal po sobě ženu Růženu a dva syny Leopolda a Antonína (našeho dědu), tomu byly teprve čtyři roky. Aby oněch hrůz v našem rodě nebylo málo tak 15.7.1917 umírá na italské frontě i bratr našeho pradědy Františka, Antonín. Ten se narodil 27.2.1884 jako dvojče, jeho bratr Jan hned po narození zemřel. Antonín narukoval jako většina halenkovských do Kroměříže k 25. zeměbraneckému pluku. Dne 7.10.1916 byl raněn a po uzdravení se vrátil zpět na frontu ke svému pluku. S tímto plukem se v roce 1917 dostal do Itálie na Sočskou frontu, jak uvádí dobové materiály: Tolminské předmostí na nevýrazném, ale strategicky významném vršku Mengore střežili západočeští vojáci z plzeňského III/35. Jižně od Mengore se u Logu fronta opět vrátila na levý břeh Soče a boje probíhaly na kalsko-lomském hřebenu. Nasazen zde byl čáslavský prapor I/21 a brněnský III/8. V závěrečné ofenzivě v říjnu 1917 zde do bojů výrazně zasáhly střelecké pluky vytvořené z původní zeměbrany: kroměříţský SchR25, brněnský SchR14 a čeští vojáci v poměrně velkém počtu bojovali také ve vídeňském SchR24 a hercegovinském SchR37. Do 12. ofenzivy zde byli nasazeni také polní myslivci z Brna FJB25 a FJB17 a také mladoboleslavští FJB12. Antonín Klapil tedy se svým plukem bojoval a padl mezi 10 a 11 sočskou bitvou v úseku italské fronty od Više v západních Julkách po hranici se Švýcarskem. Dle úmrtního zápisu v knize halenkovské je zápis: Klapil Antonín muž č.p. 148, 33 roků starý udali na Italské frontě 15/7 1917, zemřel v galmarském. Víc se mi zatím nepodařilo vypátrat. Zanechal po sobě tři dcery Marii, Annu a Antonínu.

Pradědeček Antonín Marčík

Antonín Marčík se narodil 4.6.1879 v Kvasicích a se svou ženou Marií Brázdilovou si krátce před válkou pořídili nejen dům, ale i rodinu. Dům číslo 72 v Horní ulici (jedná se o první rohový dům po levé straně směrem nahoru ke hřbitovu, dnes v domě bydlí rodina Doleželova), kde měla Marie obchodní živnost. Zde žili již před uzavřením kupní smlouvy, koupili ho od Ludmily Brázdilové dne 2.1.1914. V kupní smlouvě je u Antonína uvedeno jako zaměstnání listonoš v cukrovaru. V tomto domě se narodil 4.6.1911 syn Antonín a 6.2. 1915 dcera Milada (moje babička, provdaná Randůšková). Obě děti, ale jejich otec viděl jen krátce, neviděl je vyrůstat. Podle vojenské dokumentace kterou se mi podařilo získat v archivu odešel na frontu 28.5.1915, tedy krátce po narození jejich dcery. Dodnes existuje fotografie mladé rodiny, kde je babička jako miminko v peřince, její otec zde sedí v krásném obleku. Narukoval k třetímu pěšímu pluku do Kroměříže a zemřel 30.7.1918 ve válečném zajetí v Sestrenki u Polock v Rusku jako voják rakouské armády. Mladé vdovy a dvou dětí se ujal Jan Marčík nar. 1878, syn Jana Marčíka a zároveň bratranec zemřelého Antonína. Ten si vdovu Marii vzal 29.2.1923 a měli spolu dvě děti, Marii nar.1925-2011 (provdanou Vykydalovou) a Aloise nar.1928 (ten s rodinou bydlí v Napajedlích). Obě děti byly nevlastními sourozenci Milady provdané Randůškové.

Děda Antonín Randůšek jako ruský legionář

Děda Antonín v březnu 1913 oblékl vojenskou uniformu nejprve rakouského zeměbrance 25. pěšího pluku v Kroměříži. Pak oblékl jinou a sundal ji až po sedmi letech, kdy se vrátil už coby ruský legionář konečně domů. Jeho cesta válečným polem byla jistě tvrdá a nebezpečná, sám na válku nerad vzpomínal a když začal tak se slzami v očích. V lednu 1915 ho ranila zbloudilá kulka do hlavy, upadl do bezvědomí a když se probral zjistil, že leží spolu s dalšími mrtvými na bitevním poli. Neměl u sebe nic, někdo mu sebral i pušku s náboji, když vojáci viděli, že je raněný do hlavy považovali ho za mrtvého. Nějakou dobu se pak plazil do svého ležení až ho v lese našli jeho spolubojovníci, po převozu do lazaretu poslal domů svou fotografii s ovázanou hlavou. Pohlednici adresoval otčímovi Gustavu Drappovi do Kojetína, kde žila i jeho matka, s textem ,, Přijmite můj srdečný pozdrav a tento lístek na kterém vidíte Vašeho syna, pište zdali ho dostanete Antonín“. Za své zranění a za statečnost dostal rakouské medaile. Krátce po návratu z lazaretu byl 4.10.1915 zajat u Ukrajinského města Rovno, které leží na Volyni. Místo posledního pobytu v zajetí bylo Nová Nelidovka. Jako zajatec se pak dostal 9. listopadu 1917 do Borispolu k nově formovaného 8. Střeleckého Slezského pluku jako ruský legionář. V listopadu byl zapsán do 3 roty, jeho pluk dorazil mezi prvními do přístavu Vladivostok, kde se 29.6. 1918 zúčastnil bojů. Začátkem července nastoupil zpáteční cestu plnou bojů a strádání, v červenci dobýval Nikolsk Ussurijský, Spaskoje a Trojický klášter. Zde 8. pěší pluk spolu s 5. pěším procházely těžkým bojem. V době od 30.9 do 3.10.1918 bojoval u Gorbunova, v říjnu ještě u Nižního Tagilu, Kordonu a Vrchního Luku. Poté přišly další boje o stanici Kordon, v prosinci se účastnil v bojích u Osinceva, Černého Jaru, Kunguru i Tokareva. V roce 1919 se účastnil ochrany sibiřské magistrály úsek Mariinsk – Irkutsk. V říjnu a srpnu 1919 se účastnil výpravy proti bandám na ves Rubino a ves Tjuchtěb. V květnu 1920 byl povýšen na svobodníka a 6.6.1920 odjel z Vladivostoku lodí M.S. Dollar do Kanady. Z kanadského Halifaxu pak odplul 17.7. lodí Belgie a 31.7. vlakem přijel do Opavy. Od 2.8 do 4.11 1920 obdržel repatriační dovolenou s tím, že 6.10 byl odeslán k demobilizaci k doplňovacímu velitelství do Kroměříže. Dostal několik medailí z toho dvě medaile čs. revoluční a spojeneckou válečnou medaili se dochovaly. S ustřeleným prsteníčkem na levé ruce se pak spolu s kvasickými rodáky Moučkou a Skaličkou vrátil domů. Jeho evidenční číslo bylo 50376, to je také uvedené na dřevěném kufru, který se dochoval dodnes. Jedná se o kufr, který s Antonínem projel kus světa je na něm i označení pluku a roty včetně iniciál A.R. Kromě kufru po něm zůstal rakouský bodák s pochvou a jedna pochva bez bodáku. Měl také ruský revolver Nagant vzor 1895, který ale údajně spolu s jinými věcmi a dokumenty zakopal někde v cihelně. Další věc která se po něm z války dochovala je polní lopatka a zapalovač, který jak jsem se dověděl si vojáci vyráběli sami. Má tvar velkého náboje. Byl jediným našim přímým předkem, který se z války vrátil domů.

Tolik jen krátce k událostem v našem rodě ve vztahu k velké války, jenž se vážným způsobem dotkly naší rodiny. Válka změnila osudy mnoha z nich, tak to bylo i u nás. Jsem na své předky hrdý, znám jejich tváře jen ze zažloutlých fotografií a moc rád se k nim vracím. Mrzí mě, že se z války nevrátili. Jejich ženy a děti musely hodně trpět, ale i to patřilo k válce. Píše se rok 2015, je tomu přesně sto let co náš praděda František zemřel. Chystám se na toto výročí podniknout cestu do Krakowa na hřbitov a položit na jeho hrob věnec, ano sto let nikdo o něm nikdo nevěděl, je čas vše napravit.

Kromě našich přímých předků jsem vypátral, že z našeho rodu padlo několik Klapilů. Jak dokazuji v rodové kronice, tak všichni pocházejí z našeho rozsáhlého rozvětveného rodu. Zde jsou jejich jména: Antonín Klapil ze Zlobic padl v boji. Augustin Klapil z Bojanovic, 25. zeměbranecký pluk nar. 1885, padl 15.3.1916 v Rusku. Josef Klapil z Hořic u Přerova nar. 1892, padl 26.8.1916. František Klapil z Uhřic u Kyjova, padl 6.11.1915. Osvald Klapil z Uhřic, 25. zeměbranecký pluk, nar. 1895, padl 12.10. 1915. Frnatišek Klapil z Malkovic u Vyškova, 25. zeměbranecký pluk, nar. 1882, padl 21.10.1915.