Hledání světla
Hledej světlo a následuj ho...Zastav se poutníku a chvíli přemýšlej,
kam vede tvá životní cesta,
kráčíš-li v temnotě - tiše a mlčky ve svém stínu,
nebo tvé kroky osletluje něco,
čemu se říká láška, víra, naděje a radost.
Je těžké najít tu správnou cestu
hledíce do oken katedrál
hledáme světlo v naději
že zahlédneme Kristovu tvář
V mlhavých tabulkách
spatříme ale jen sami sebe
tvář s očima upřenýma k nebi
Zatím co vločky tiše padají
ztrácí se naše stopy
a my pak zapomínáme
kudy jsme vlastně přišli
Otvírám Biblina stránce slovo Naděje
S těžkým srdcem
dívám se ti do tváře Kriste
z lavice kde v chrámu tvém
lidé písmena vyryli
Dívám se na tebe
na utrpení jež zkřížili
ve dva trámy dřevěné
na hlavu zkrvavenou od trnů
Srdce utichající bolavé
slyším pod klenbami tlouci
Než zvony ve věži
k slávě Tvé se rozezní
u kolenou v dlažbě studené
zalesknou se kapky
byly to slzy či kapky vody svěcené
jsem vděčný za tvou lásku
za ona slova naděje
Ty jemné prsty se tak něžnědotýkají
té bíločerné mozaiky
Nemůžu psát
zůstávám uvězněn za svým vlastním
stínem
jsem snad hluchý
najednou neslyším vůbec nic
a jako slepec tápu v temnotě
narážím na lidskou faleš a
bezmocnost
jejich vyčítavý pohled
pálí můj vysněný svět
Držel jsem něčí ruku
v té chvíli byla tak studená
a než jsem ji mohl spatřit
všude kolem rozezněla se líbezná
melodiestrhl jsem pásku z očí
a spatřil Krista jak pláče
V plamínku svíčkyhledáš kousky z tebe
a pod zavřenými víčky
odcházím v nekonečné nebe
myšlenka – cit
v srdci Bůh
na víčku třpyt
slzy jež patří jemu
Ranní modlitba…S paprsky slunce
probouzí se nový den
stařenka kleká před Kristem
a z pod zavřených víček
lesknou se jí slzy
S paprsky víry
probouzí se naděje
a růženec pevně v dlaních
tiskne mlčky k srdci
Neptej se kdykdy vydal jsem se na cestu
Neptej se odkud
odkud jsem šel
ptej se kam
kam ubírá se mé srdce
prostý uzlíček
myšlenek a citů
svázaný čistou touhou
touhou po věčné lásce
Ptej se kam
kam kráčím…
Šeptal jsem slovaněkdy křičel do ulic
mlčky pak postával před chrámem
jak prázdný klobouk žebráka
sedícího na chodníku
V té chvíli držel jsem drobnou minci
a než se otevřely dveře
než zašeptalo mé svědomí
prosbu o milost
byl žebrák už pryč
Vybičovaly ho vyčítavé pohledy
až na samotnou Golgotu jeho života
a zoufalý pak v listí
odříkal svou poslední modlitbu
Setmělo sea tvá bílá ruka hladila tu dávnou
krásu pokory
pokory bez slunce pod klenbou
z kamenepokory bez vášní utichlé věkem
Zašlá krása provoněná voskem
zdobená plamínkem věčného světla
odráží svou stálost ve tvých očích
Setmělo se
A tóny krásného večera utichají
Někdy vracel jsem se k ránua v šeru mého pokoje
pohledem zavadil o Kristovu tvář
podobala se odkvétajícím květům
jejichž vůně pronikla do všech zdí
Ve světle jeho přítomnosti
psával jsem písně na bolest
ač neuměl jsem hrát
skřípot pera zněl někdy až nádherně
mnohokrát vdechl mi znovu život
Unaven sedávám v křesle
v jeho očích vidím svou tvář
v té chvíli myšlenky září jak duha
září v mém uplakaném srdci
a s rozechvělou duší mu šeptám
jak toužím po lásce
jak toužím žít
Jednou jsem potkal poutníkapod klenbou nebe
mlčky kráčel a na ramennou nesl kříž
mezi kapkami deště
těžko bys na tváři rozeznal slzy
ale on opravdu plakal
zastavil se u mých nohou padl na zem
podal mi ruku
a já si v té chvíli uvědomil
že mu nemám co dát
Jednou jsem potkal poutníka
pod klenbou katedrály
po tváři mi stékaly slzy
když stál nade mnou
a podávaje ruku
mi snímal kříž z mých zad
tolik toužil jsem pít
žíznil jsem po lásce
a rty slepené zoufalstvím
pomalu šeptaly slova díků
šeptají pokaždé když potkám poutníka
Možná zapomněl jsem schválněa odešel beze slov…
Jsou chvíle kdy je lepší mlčet
a s pohledem upřeným k nebi
hledat novou naději
naději na lepší zítřek…